Johannesu "Johnnymu" Grasserovi je jednatřicet let, působí jako sportovec v mnoha různých sportech, pracuje jako řečník a trenér a při studiu magisterského oboru sport absolvoval certifikovaný program ve spolupráci s DFB. Už to samo o sobě by mohlo být obdivuhodné, ale je toho mnohem víc - protože: Johannes je tetraplegik, což znamená, že má kvůli následkům předčasného porodu prakticky ochrnuté končetiny. Ve skutečnosti by měl mít v důsledku nadměrného svalového napětí nekontrolovatelné svalové kontrakce a neměl by vůbec chodit - ale on to přesto dělá (s oporou). Jeho krédo: nejde to. Aby byl co nejaktivnější, je už od dětství odhodlán dodržovat obrovský tréninkový program. Jedním z jeho sportovních vrcholů byl skok ze 7,5metrového prkna na vozíku. Johnny chtěl dát příklad, že i on může dělat "normální" věci a že není důvod, aby se k němu společnost chovala jinak. Proto je jeho velkým cílem zdolat v Riu horu Sugarloaf - výstup, který Johnnymu a jeho týmu zabere 15 až 20 hodin. Takto vysoké sportovní výkony vyžadují také spolehlivou podporu psychické odolnosti, a proto jsme rádi, že můžeme Johnnyho podpořit našimi pravidly HANS.
Svou železnou vůlí a nezkrotným optimismem inspiruje mnoho dalších lidí a my jsme se s Johnnym chtěli také seznámit a sešli jsme se s ním (digitálně) k rozhovoru:
Právě jsme vás zastihli uprostřed příprav na Mud Masters, 16 km dlouhou překážkovou dráhu, která je velkou výzvou i pro sportovce bez omezení. Jak jste se na tuto akci připravoval?
Připravoval jsem se velmi intenzivně sedm měsíců ve spolupráci se Stuntwerk Köln. Plán byl takový, že jsem střídavě běžel 0,5 km po rukou a 1,5 km jsem byl nesen, což si rozdělilo šest mých pomocníků. Celé se to opakuje, dokud nedoběhneme 16 km. Všichni musíme překonávat překážky sami a společně - to bude obrovská výzva, ale bude to i zábava.
To také vyžaduje dobré plánování školení. Jistě vám k tomu vaše sportovní vzdělání poskytuje teoretické know-how, nebo raději hledáte externí podporu?
No, já už mám dva bakalářské a jeden magisterský titul, takže know-how mi určitě pomáhá. Vzhledem k mému tělesnému postižení však musím trénink stejně neustále přizpůsobovat. Podívali jsme se na překážky a okolnosti a snažili se podle toho přizpůsobit trénink; jinými slovy, trénovat věci, které jsou pro mě obtížné, a přemýšlet o tom, jak zajistit, aby mi kluci mohli pomoci. Je to velmi zvláštní a nemáme žádnou pomoc zvenčí, protože málokdo se dokáže vžít do situace tak zvláštního těla, aby podle toho naplánoval můj trénink.
Při extrémním tréninkovém programu je nezbytné mít na něj dostatek energie. Jak vypadá váš jídelníček - musíte si na něco dávat zvláštní pozor?
To je velmi dobrá otázka (smích). Ano, v současné době skutečně trénuji až čtyři hodiny denně nebo i více v rámci přípravy na dva projekty, a to Mud Masters a lezecký projekt v Riu. Výživa hraje vždy velmi důležitou roli, zejména v souvislosti s mým postižením. Kvůli nadměrnému svalovému napětí je můj bazální metabolismus, tedy spotřeba kalorií, výrazně vyšší v klidu a samozřejmě ještě vyšší při zátěži. Ke své hanbě musím přiznat, že právě v této oblasti je vlastně největší potenciál ke zlepšení, protože můj jídelníček se kvůli časové tísni často dostává na druhou kolej. Určitě bych se mohl postarat o to, abych o sebe lépe pečoval, zejména v souvislosti s budováním a regenerací svalů. V této oblasti mám ještě hodně prostoru pro zlepšení. Stydím se, i když bych to jako sportovní vědec měl vědět lépe (smích).
...A při tak vysoké fyzické a psychické zátěži je náš HANS samozřejmě dokonalou oporou ;)
V rozhovorech jste často říkal, že za váš pozitivní přístup "může" vaše výchova. Když se nyní zamyslíte nad účastníky vašeho semináře - potvrzuje se tento postoj? Nebo je to spíše vaše vlastní zásluha, že jste optimističtí?
Řekl bych, že je to kombinace obojího, protože výchova skutečně položí základ tomu, s jakou motivací nebo s jakým základním postojem procházíte životem, protože vaši rodiče mají samozřejmě velký vliv. Ale pak je v určitém okamžiku na vás, abyste se motivovali sami a procházeli životem pozitivně. Samozřejmě jsem měl i neúspěchy, kdy jsem byl na pokraji toho, že to chci vzdát, ale alternativa mi ukázala, že vzdát se není řešení. Pak jsem se kousek po kousku dostával zpátky, takže v tomto smyslu je to opravdu hodně osobního úsilí - ale má to i tu výhodu, že když to jednou uděláte, je snazší to udělat znovu. To se také snažím předávat lidem na svých motivačních koučinkách a seminářích.
V současném politicky korektním jazykovém diskurzu se také stále znovu objevuje výraz "postižený". Mnoho lidí je proto při používání těchto výrazů stále opatrnějších. Co byste navrhoval místo toho?
Myslím, že postižení má v německém kontextu velmi negativní konotaci. Postižení zní jako staveniště na dálnici - překáží, zpomaluje, bere čas a je nepříjemné. Proto se mi toto slovo nelíbí a raději bych ho nazvala omezením nebo postižením, protože někdo, kdo si zlomí ruku, má také postižení, ale neříká se mu tak. Obecně byste se ale neměli tolik zabývat tím, co můžete nebo nemůžete říkat. Jsem raději, když o tom lidé mluví otevřeně a beze strachu. Nakonec je mým úkolem také zbavit lidi strachu z oslovování lidí s mým omezením. Protože je mnohem příjemnější a člověk se cítí mnohem lépe integrovaný, když se k němu lidé chovají normálně.
Jste něco jako velvyslanec inkluze. Pozorujete také změnu ve způsobu, jakým s vámi vaši přátelé komunikují? Nebo s lidmi, které znáte jen na dálku?
Teď bych se za ambasadora inkluze nepopsal (smích). Co se týče Německa, musím bohužel na tuto otázku odpovědět záporně. I pro lidi, kteří mě skutečně znají dlouho, je stále velmi obtížné chovat se ke mně "normálně", protože se bojí, že by mohli udělat něco špatně. Existuje podprahový pocit "když vezmeme Johnnyho s sebou, možná se o něj budeme muset starat", protože mě často musí tlačit na vozíku. Mnoho lidí si toto "muset" automaticky - a je to pochopitelné - spojuje s povinností a pro mnoho lidí je pak obtížné řešit to v klidu. To je také moje největší výtka: můžete odstranit schody a udělat věci bezbariérové - to je všechno hezké, ale nakonec musíte začít v hlavách lidí. Mám pocit, že lidé v Německu ve skutečnosti nechtějí, aby inkluze fungovala. Je trapné vytvářet takový termín, protože ve skutečnosti by to člověk měl zvládnout tak, že to ani nepotřebuje, protože je to normální součást života. Doufám, že se to v příštích letech změní, a možná k tomu můžu přispět bláznivými věcmi, jako jsou moje bahenní mistrovství nebo můj horolezecký projekt v Riu, abych lidi pozitivním a zábavným - a možná i trochu provokativním - způsobem naučil, že se člověk přece jen nemusí tolik bát.
V Německu žije každý desátý člověk se zdravotním postižením, ale naprostá většina lidí s nimi přichází do styku jen velmi málo, a pokud ano, reagují nejistě. Jak to prožíváte vy?
Často máte pocit, že vás považují za mentálně hloupého, protože se k vám lidé chovají jako k malému dítěti. Já mám ale raději, když se mě lidé ptají, jestli si se mnou nevědí rady. Mějte odvahu ptát se, jak často a jak moc chcete, ale chovejte se ke mně i ke všem ostatním jako k normálním lidem. Pro mě je také důležité, že nemůžu očekávat, že se všichni ostatní změní a budou se ke mně chovat normálně, když pro to sama nic neudělám. Často jsem se setkala s tím, že vozíčkáři reagovali velmi nevrle a hrubě, když jim byla nabídnuta pomoc, možná kvůli špatným zkušenostem z minulosti. Ale ten, kdo o to žádá, to neví. Pokud takto odpovím, dotyčná osoba příště jiného vozíčkáře nepožádá, ale pokud přátelsky a mile řeknu "ne, děkuji, zvládnu to", dotyčná osoba příště požádá znovu. Takže musíte sami něco udělat pro to, aby se k vám lidé chovali jinak nebo normálněji.
Nyní bychom si rádi promluvili o vašich plánech do budoucna. Už jste oznámil svůj další velký cíl - příští rok chcete vylézt na horu Sugar Loaf v Riu. To zní naprosto šíleně. O to víc nás to zajímá - jak probíhají přípravy?
Corona i tady způsobila velký chaos, ale nenechávám se tím rozhodit. Trénuji na tento projekt už šest až sedm měsíců, s několika překážkami a komplikacemi kvůli zraněním, ale dělám velmi dobré pokroky. Někdy je to až 30 hodin tréninku týdně a samozřejmě čím blíž to bude k Riu, tím víc to bude specifické pro lezení, ale věřím, že to někdy příští rok vyjde. Vtipné je - polovina mého mozku je z toho projektu nesmírně nadšená a druhá polovina si říká: "Panebože, ty jsi blbej, jak se tam chceš dostat?" A já si říkám: "To je v pořádku, to je v pořádku." Ale to je na tom to krásné: mít před sebou zdánlivě nedosažitelnou výzvu, kterou snad nakonec úspěšně zdoláte. Přípravný trénink samozřejmě zahrnuje spoustu různých tréninků; můj běžný trénink jako doposud, přičemž například silový trénink je upraven speciálněji, a specifický lezecký trénink, jako je posilování rukou, lezení v lezecké tělocvičně a větší flexibilita prostřednictvím speciálních protahovacích cvičení. Vyzkoušíme také masážní pomůcky nebo jiné tréninkové metody, které pak opět zavrhneme. Je to určitě proces vývoje, ale je to také zábava.
Vaše předchozí snahy naznačují, že toto není poslední z vašich ambiciózních plánů. Máte nějaký "kbelík"? A co je na něm?
Je to tak? To je docela vtipné. Myslím, že nějaký seznam mám. Jedním z dalších projektů na programu, který je vlastně aktuální už skoro dva roky, je rychlá jízda, což je lyžování se seskokem padákem; to také někdy přijde. Vlastně musím říct, že žádný z mých projektů nebyl dlouho dopředu naplánovaný nebo jsem neměl v hlavě "ano, tohle bych jednou opravdu chtěl umět" - snad kromě surfování. Takže ze své zkušenosti bych neřekl, že nikdy nepřijde nový projekt. Jak mě znám, nejpozději v době, kdy projekt v Riu skončí, bude hned za rohem další nápad. Takže bych řekl: nechme se všichni překvapit - vy i já - a budu rád, když mi budete stát po boku jako podpora. Moc vám děkuji a na skvělé projekty, které teprve přijdou!
Děkujeme za vzrušující rozhovor, Johnny! Těšíme se na vaši další cestu a přejeme vám hodně zábavy a úspěchů!
